Jozef Kostka v ateliéri, okolo 1974
Zátišie na dvore, 1967
„Kostkov dotyk s drevom bol podmienený – ako všetko v jeho tvorbe – osobnou, fenomenálnou skúsenosťou. Miluje stromy, ktoré rozkladali koruny nad jeho detstvom, patriarchálnu Alej líp v Marianke, čo viedla od stáročného gaštana k liečivému prameňu.... Vyhmatáva novotvar asociatívnym spôsobom, tvar sa vynára z dreva ako voľná predmetná analógia, náhrada skutočnosti. Preto je Kostkov vzťah k drevu neuzavretý do jedinej tvaroslovnej formulky – chce vyskúšať všetko, čo sa mu núka. Pne stromov i vznosné vertikály....archaické tvary preteplené naivizujúco jednoduchým zásahom. Kostka bol vo vzťahu k drevu – v širšom kontexte – vždy viac „buričom“ ako „klasikom“. V konečnom dôsledku poprel jeho „drevennosť“. Odvážil sa narábať s ním kacírsky, možno preto, že jeho rodinná tradícia nebola rezbárska, že vyšiel z tradície hlinenej, ktorú vždy potreboval fixovať v trvalom materiáli. A možno preto, že chcel ísť jednoducho proti času, zakliať „živo rastené telo i bylinnú dušu dreva“ do kovu. Začal odlievať svoje drevené skulptúry do bronzu. Bol to celom ojedinelý experiment v súvislosti slovenského sochárstva.“ Katarína Bajcurová, Dotyk s drevom, in:
Jozef Kostka, Bratislava 1993, s. 1915 a 1917.
Vládca, 1967
Šašo, 1969-1970
„Dřevěné Kostkove sochy mají tentýž bezprostřední přístup k materiálu, jako měl Brancusi, který byl z rodu horských pasáků ovcí, nebo jako mají černoši a řezbáři ostrovní Polynésie, a jako mají lidé z dědiny, kteří pracují se dřevem jako jediným stavivem pro dům i hřbitov, kolébku i rakev. V dřevěných sochách je nějaké zakletí pověr a obyčejů. Které v sobě sochař má, zděděné po prapředcích z prehistorie a tvrdě spící po staletí. Jen někdy jeho ruka skoro automaticky vytne pratvar a umělec se sám sobě diví, kde na to přišel, udělat sochu tak, jak ji vytesal sekyrou nebo vydlabal nožem nebo ocelovým dlátem ukovaným pro něho kovářem ze Stupavy.
Stĺp z Marianky, 1968
To příbuzenství kmenové hrdosti a rozvětvení citu i dědictví dřevorubcovy pověrčivé svobody, ve stínu prahor Tater a Karpat, ty pochodující hvozdy po svazích dolů do nížin, to vše hraje ve slovenském sochařství úlohu dnes ještě tak rozhodující, že citlivý básník, jakým Kostka je, ač vyučen světly velkoměst, nemohl nezkusit štěstí se dřevem. Dřevěné kmeny jako totemy hřbitovů a včelínů, jsou hrubě tesané v tušení prapůvodu národního projevu. Ale přitom svém barbarském zabarvení dovedou být dvě sestřičky roztomilé jak lidové písničky, syrové jako trávnice a usměvavé jako poledne. A co ten ubohý rozhovor dvou nahrbených žebráků. Jak široký je to rejstřík, když umělec týmže dechem vyteše žebřík fantazie a nazve ho sloupem básníkovým.“ Adolf Hoffmeister, Z prejavu zahájenia výstavy
Jozef Kostka, Sochy, kresby, Výstavná sieň Mánes v Prahe, 1969.
Stodola s Kostkovými sochami v Záhorskej Bystrici, okolo 1988
Výstava drevených sôch v záhrade v Záhorskej Bystrici, 80. roky 20. storočia